Moravská Ostrava - Mährisch Ostrau

Protektorátní architektura v Ostravě

Miloš Hořejš

Dalším významným průmyslovým centrem byla Moravská Ostrava (Mährisch Ostrau) na Moravě. Také ona se stala předmětem plánů na dalekosáhlou architektonickou a urbanistickou proměnu. Již krátce po vzniku první republiky se projevila na Ostravsku potřeba prostojového plánování v širším mířítku, jelikož ale tehdy nebyla zřízena nadřízená plánovací organisace, odehrávalo se plánování pro oblast ostravskokarvinskou na lokální bázi. Ke zřízení censtrálního plánování pro celou oblast došlo až po okupaci a v režii nacistů. Důležité bylo, že Beier zařídil povýšení Moravské Ostravy na statutární město. V roce 1941 bylo k Moravské Ostravě připojeno dvanáct slezských a moravských sídel, čímž vznikla tzv. velká Ostrava. Toto sjednocení ostravských obcí do jednoho města bylo inspirováno nejen snahou o lepší plánování dalšího rozvoje Ostravy, ale bylo také krokem, který Beierovi umožnil rozpustit česká zastupitelstva nyní integrovaných obcí a převzít nad nimi kontrolu. Z prvorepublikového Regulačního sboru ostravského vznikl za okupace plánovací úřad. Ač fungoval jako úřad města Ostravy, byl organizačně zapojen do zemského plánování (Landesplan) a v Ostravě došlo ke zřízení expositury „Landesplanungu" a Ostrava tak plně zapadala do celkového organisace protektorátního plánování a zohledňovala nový návrh pro Dunajsko-odersko-labský průplav, plánování těžkého průmyslu, jakož i potřebu nového letiště a většího nádraží. Urbanistické plánování šlo v tomto případě zjevně ruku v ruce s germanizačními snahami a nové bytové kolonie měly být určeny především pro německé obyvatelstvo. Metropole severní Moravy byla sídlem oberlandráta Dr. Karla von Rumohra (1900–1967) a jeho úřad byl odpovědný za městské úřady Moravské Ostravy, Frýdku a Místku. Také Ostrava dostala svého německého vládního komisaře: V červenci 1939 byl do tohoto úřadu jmenován Josef Hinner (1899–1951). V roce 1940 ho nahradil SS-Sturmbannführer Emil Beier (1893-1985), který byl do té doby starostou Opavy (Troppau).

kolonie domů Hrabůvka

průsečík ulic Jubilejní a Mládeže

Vítkovické ocelárny (Witkowitzer Eisenwerke), součást Reichswerke Hermann Göring, věnovaly kvůli rozmachu výroby zvláštní pozornost sociálnímu bydlení. Vedení nařídilo "vytvoření dělnických kolonií v souladu se současnými podmínkami a požadavky zdravého bydlení", ale pro nedostatek vhodných velkých ploch k výstavbě a pro obtíže s napojením zbývajících lokalit na dopravní infrastrukturu bylo nakonec nutné upustit od "plánů na výstavbu velkého sídliště, samostatného předměstí, kde by na vzdušná náměstí navazovaly široké ulice, prostorné zahrady, okolní příroda a zemědělská krajina". Vhodná lokalita byla nalezena v Ostravě-Hrabůvce (Klein Grabau), kde by na ploše 14 hektarů mělo vzniknout asi 830 bytů ve 135 domech. Tato nová výstavba navazovala na již existující Jubilejní kolonii, kterou v letech 1921-1932 postavily Vítkovické železárny. Výsledný počet realizovaných domů byl podstatně menší. Došlo k výstavbě šesti dvoupatrových domů s dvaačtyřiceti byty v západní části kolonie v prostoru, kde se dnes protínají ulice Jubilejní a Mládeže. Pod projektem domů je podepsán Alois Pix ze Zábřehu nad Odrou. Domy nesou typické znaky rustikální architektury s šikmými sedlovými střechami, dělenými okny, nad rustikálními vstupy se klene vystupující arkýř kryjící schodiště, v podobě jakési brány. V bytech měla každá rodina k dispozici kuchyň, spíž, pokoj a vlastní záchod. První a druhé patro domů bylo směrem do dvora vybaveno společným balkonem, v suterénu každého domu byla společná prádelna a šest sklepů.

Návrh průčelní strany domů jubilejní kolonie z února 1941 (částečně realizováno-ulice Mládeže č.p. 507 a 508). Zdroj: Archiv Vítkovického horního a hutního těžířstva, fond Stavba Jubilejní kolonie v Hrabůvce.

Plán kolonie v Hrabůvce, napravo tmavě podbarvená je prvorepubliková část Jubilejní kolonie

Kolonie v Ostravě Hrabůvce, pohled od jihovýchodu

Domy kolonie v Hrabůvce z ulice Jubilejní

Domy kolonie v Hrabůvce na křížení ulic Jubilejní a Mládeže

Domy kolonie v Hrabůvce z ulice Jubilejní, kde můžeme vidět původní zastavbu z konce 30 let.

PŘENDÍK, Petr – SEĎA, Radomír - STRAKOŠ, Martin. Jubilejní kolonie: 90 let dělnické kolonie v Ostravě-Hrabůvce [Jubilee Colony. 90 Years of Workers’ Colony in Ostrava-Hrabůvka]. Ostrava 2018;
JEMELKA, Martin; The Fight for Roof over One's Head: Housing Policy in Ostrava Coal Mining Companies and the Vítkovice Mining and Iron Corporation (1939–1945). In: RÁKOSNÍK, Jakub - ŠUSTROVÁ, Radka (eds.): War Employment and Social Policies in the Protectorate Bohemia and Moravia 1939–1945. Praha 2018, 91–102;
JEMELKA, Martin (ed.), Ostravské dělnické kolonie III., Ostrava 2026, s. 81.;

kolonie domů Mariánské Hory

ulice Novosecká 61/32, 63/34, Šímáčkova 1010/23, 1011/25; Strmá 1012/7, 1013/3

Těžební a ocelářské závody v Karviné-Třinci (Berg- und Hüttenwerkgesellschaft Karwin-Trzynetz) za okupace vystavěly pro rodiny svých zaměstnanců sídliště v Ostravě-Mariánských Horách (Marienberg). Na rozdíl od původních domů v této lokalitě byly tyto bloky uspořádány otevřeným způsobem. V praxi byly vybudovány dva typy dispozičního uspořádání bytů, které byly přidělovány v závislosti na velikosti rodiny. Počítalo se s tím, že v budoucnu vzniknou mezi stávajícími starými domy zelené plochy. Plánovalo se také, že stávající bloky domů budou dostavěny tak, aby vznikly uzavřené bloky ve tvaru písmene U, otevřené na jihovýchod, aby do nich pronikalo světlo a slunce. Bylo realizováno šest dvoupatrových domů. Domy nenesou znaky rustikální architektury, střecha je valbová ale nízká, okna jsou trojdílná, fasáda domů není strukturována.

Dělnický dům v kolonii Mariánské Hory a půdorys obytného patra

MARZELI, Erwin. Der soziale Wohnhausbau der Bergindustrie Mährisch Ostraus im Kriege, in: Der Bau 2 (1943), s. 11.;

kolonie domů Šídlovec v Hrabové

Hrabová

Druhá z kolonií, kterou Vítkovické horní a hutní těžířstvo nechalo pro své zaměstnance vystavět se nachází v nejsevřenější části katastrálního území Hrabová. Ve třech stavebních etapách vybudované firemní sídliště bylo v dobových archivních materiálech označováno zejména jako Osada Šídlovec. Kolonii čtvercového půdorysu o přibližné rozloze 14 ha dnes ohraničuje na západní straně ulice Domovská, resp. komunikace Místecká, na jihu ulice Paskovská a severní část vymezuje ulice Šídlovecká (v letech 1942–1945 Elbertzhagenova, po válce Belojanisova) a na druhé straně ulice U Kotelny (dříve Červencová). Východním směrem od Šídlovce protéká řeka Ostravice. Sídliště Šídlovec, jehož výstavba trvale změnila dosavadní venkovský ráz Hrabové, si udrželo původní podobu a rozsah až do dnešních dnů, neboť žádná z obytných budov nebyla zbourána a sídlení kompozice nebyla narušena výstavbou nových objektů. Úvahy o výstavbě dělnické kolonie v Hrabové přišly až s protektorátem a pocházejí již z roku 1937. V roce 1938 vyhlásilo Vítkovické horní a hutní těžířstvo veřejnou soutěž na urbanistické řešení dělnické kolonie podle aktuálních ubytovacích trendů. Vítkovický stavební inspektorát obdržel do 31. března 1938 pět návrhů, např. o architekta židovského původu Ernsta Kornera či architekta Bohuslava Fuchse. Autorem projektu první etapy výstavby kolonie Na Šídlovci se nakonec stal Ernst Korner, který již dříve v Ostravě navrhnul řadu objektů, mj. osmaosmdesát budov druhé etapy výstavby Jubilejní kolonie Vítkovické horní a hutní těžířstvo v Hrabůvce. Korner který od prosince 1938 pobýval v Londýně, s nabídkou souhlasil, a dokonce projevil i ochotu v případě nutnosti realizaci projektu osobně konzultovat. V neděli 26. října 1941 bylo v kolonii Šídlovec do užívání slavnostně předáno prvních čtyřiatřicet dvoupatrových obytných budov čp. 451-484 s 210 bytovými jednotkami, které však nestačily pokrýt poptávku zaměstnanců po závodních bytech. Při této příležitosti k tomu účelu zbudované tribuny postupně s projevy v duchu nacistické ideologie promluvilo několik prominentních hostů v čele s generálním ředitelem Vítkovického horního a hutní těžířstva Ing. Karl Kuchinkou, župním vedoucím Německé pracovní fronty (DAF) Hubertem Birkem a vládním komisařem Moravské Ostravy Emilem Beierem. Obytné domy kolonie byly různých typu označených jako A, A/l, A/2 a B76 vytvářely osm bloků ve tvaru písmene L. V každém domě bylo umístěno šest bytových jednotek, v suterénu bylo zřízeno šest sklepních boxů, společná prádelna a protiletecký kryt sloužící současně jako sušárna prádla. Bytové jednotky v přízemí i druhém nadzemním podlaží byly přístupny čtvercovou předsíní (9,24 m2), vedoucí do průchozí kuchyně (10,54 m2) se spíží (1,33 m2) a velkého obývacího pokoje (15,75 m2). Z předsíně byla přístupna i koupelna s vanou (4,24 m2), WC (1,20 m2) a menší pokoj (9,04 m2). Podobně byly uspořádány podkrovní byty bez koupelny jen s jedním pokojem. V únoru 1941 bylo uděleno stavební povolení dalším deseti dvoupatrovým domům čp. 490-499 typů A, A/l, A/2 a B, dokončeným a zkolaudovaným 29. května 1942, kdy došlo k uzavření pomyslného středu kolonie. Pro první fázi výstavby kolonie je typické pravoúhlé uspořádání ulic. V porovnání s objekty, jež Komer navrhl v meziválečném období v Moravské Ostravě, Vítkovicích a Hrabůvce, je zřejmé, že jeho projekt byl upraven v intencích nacisty prosazovaného heimatstilu. Ostatně v kolonii našli ubytování především němečtí zaměstnanci Vítkovických železáren a to zejména úředníci a přední dělníci, případně Češi, kteří se přihlásili k německé národnosti (německé rodiny měly bydlet ve sto šedesáti osmi bytech, dalších dvaaosmdesát domácnosti bylo pro určeno českým rodinám). Fasády jsou prosté ozdob, okna byla dělená, na strmých střechách je použito archaických střešních vikýřů v kombinaci s průběžnými vikýři. Centrem Šídlovce se stalo obdélné náměstí. Mělo sloužit i jako centrum služeb kolonie. V přízemí domu označeného jako 3/D měly být zřízeny čtyři provozovny (mlékárna, trafika a krejčovská a obuvnická dílna), v přízemí domu 2/D obchod smíšeným zbožím a řeznictví a v přízemí domu 1/D se mělo nacházet holičství a cukrárna. Podle podané žádosti měla být ve druhém nadzemním podlaží všech tří budov umístěna knihovna s čítárnou. Celou kolonii se v původním rozsahu nepodařilo do konce války realizovat a několik domů bylo dokončeno až následujících letech.

Původní návrh kolonie Šídlovec v Hrabové z konce trřicátých let

Územní plán kolonie v Šídlovec v Hrabové

Výstavba kolonie Šídlovec v Hrabové v dobovém tisku Witowitzer Werksruf koncem roku 1941

Kolonie v Šíldlovc v Hrabové, pohled od severu

JEMELKA, Martin (ed.). Ostravské dělnické kolonie III., Závodní kolonie Vítkovických železáren a dalších průmyslových podniků, vyd. první. Ostrava 2015;
BARCUCH, Antonín - ROHLOVÁ, Eva, Sedm století obce Hrabová, Ostrava 1997, s. 43;
Archiv Vítkovice, fond Vítkovické horní a hutní těžířstvo, inv. č. 7843, karton č. 2323, Dělnická osada - sídliště Šídlovec v Hrabové.;

kolonie na Haldě v Hrabové

Hrabová

Výstavba v období protektorátu měla být v ostravské části Hrabová realizována i na nezvyklém místě – na haldě. Období nacistické okupace a druhé světové války přineslo výrazný zásah do tváře haldy v důsledku růstu válečné výroby, což se projevilo rozšiřováním tělesa včetně kolejiště i zdejších provozních zařízení. V květnu 1943 se objevil návrh na zbudování barákové dělnické kolonie v jihozápadním prostoru haldy, kde v důsledku sypání haldového tělesa vznikla rozsáhlá plocha přibližně kruhového půdorysu, čímž halda získala tvar golfové hole. Původní představa, která byla rozvíjena dvěma alternativními návrhy z května, resp. srpna 1943, uvažovala zastavění jižní poloviny nově získané plochy, protože zbytek nebyl dosud vyrovnán. Na rozdíl od jiných kolonií měly být haldě postaveny dřevěné domky normalizovaných typů užívaných mj. německými ozbrojenými složkami či v lágrech, od kterých se lišily především částečným podsklepením. Návrh z května 1943 počítal s 52 obytnými objekty o 135 bytech (11 o dvou dvoupokojových bytech a rozměru 8,06 x 17,70 m, deseti o dvou dvoupokojových bytech a rozměru 8,06 x 15,20 m a 31 o třech jednopokojových bytech na půdorysu 8,06 x 17,70 m), doplněných o sedm prádelen se dvěma kuchyněmi a dvěma sušárnami. Návrh ze srpna 1943 počty domů snížil na 42 o 140 bytech, tj. na osm se dvěma dvoupokojovými byty, 11 se čtyřmi dvoupokojovými byty (vzniklými z předchozího typů) a 16 o čtyřech jednopokojových a jednoho dvoupokojového bytu. Všechny byty měly být nadto vybaveny kuchyněmi. Sedm prádelen mělo být vyvinuto z normalizovaného baráku Mb-8-Kl-VIII-42 a tvořeno vždy dvěma koupelnami a dvěma sušárnami. Každý byt měl disponovat šopou o rozměru 2,00 x 3,00 m. Návrh ze září 1943 uvažoval s 98 obytnými baráky o 262 bytech (12 typu I s dvěma jednopokojovými byty 8,65 x 11,35 m) 53 typu II s dvěma dvoupokojovými byty 8,65 x 18,95 m, 33 typu III s dvěma jednopokojovými a dvěma dvoupokojovými byty 8,65 x 18,95 m). Domy této kolonie lze označit spíše jakou nouzové. Podle plánu ze září 1943 v areálu neměly vedle objektů obchodů chybět budovy nacistické sociální péče (Nazionalsozialistische Volkswohlfahrt, N. S. V.), péče o matku (Mutterberatung), školky, stejné jako sídlo strany. Počet typů obytných baráků, nyní zděných, byl normalizován na třech, každých deset bytů mělo disponovat společnou prádelnou se sušárnou. Areál přibližně kruhového půdorysu měl být obehnán topolovou stromovou alejí chránící kolonii před převažujícím jihozápadním větrem a podobně jako v předchozích návrzích by disponoval přístupovou cestou z jihozápadního směru a novou čerpací stanicí s vlastním vodojemem. Rozsah plánované výstavby byl však v průběhu roku 1944 snížen a novému projektu nyní dominovala budova společných jídelen Projekt sídliště nakonec realizován nebyl. Pozornost vedení železáren se upnula k využití masivního tělesa haldy za účelem zřízení protileteckých krytů. Bylo zvažováno několik dispozičních variant, které shodně lokalizovaly kryty do hlavního náspu haldy s přístupem od řeky.

Plán kolonie domu na Haldě v Hrabové ze září 1943

Půdorysný plán domu kolonie na Haldě v Hrabové

ŠTARMAN, Ondřej. Halda Hrabůvka. Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 36, Ostrava 2022, s. 121-173;
Archiv Vítkovice, fond Vítkovické horní a hutní těžířstvo, inv. č. 4155-4157, k. č. 912.;