Prostějov - Proßnitz
Protektorátní architektura v Prostějově
Od 60. do 90. let 19. stol spolu české a německé obyvatelstvo soupeřilo o vedení města. Přestože bylo německy mluvící obyvatelstvo v menšině, díky kuriovému systému, který preferoval bohatší vrstvy, bylo vedení města až do roku 1892. Okupace a jmenovaní správní komise v čele s Němcem JUDr. Hermanneme Bössem se stala příležitostí ke změnám v prospěch německé menšiny ve městě. Značnou iniciativu při úvahách o výtvarné proměně tohoto regionálního centra. projevil i prostějovský oberlandrát Dr. Josef Bayerl (nar. 1894). V květnu 1940 však byl Böss, který se ukázal být spíše umírněným – nahrazen Maxmilianem Girthem, horlivým nacistou, jemuž se podařilo prosadit důkladnou přestavbu místního Národního domu. Přestavba byla provedena ve stylu odpovídajícím nacistické ideologii a její architektuře přísně klasicizujícího výrazu. Autorem projektu byl brněnský architekt Emil Tranquillini (1884–1955), který vyučoval na tamní německé technice. Pozornost nacistů se v Prostějově i na secesní budovu radnice. Po nástupu vládního komisaře Maxmiliána Girtha do čela radnice došlo k vzkříšení starší myšlenky na rozšíření budovy radnice o sousední dům na Hlavním náměstí č. p. 15. Girth ve svých uvažoval o budoucím možném sloučení okolních obcí ve Velký Prostějov a se zřízením magistrátu. Ostatně podobně jako se tak ve stejné době stalo pod německou taktovkou v Ostravě a v Olomouci. Tento požadavek měli architekti zohlednit v počtu kanceláří. Z oslovených šesti architektů byl vzhledem k výše uvedenému nepřekvapivě vybrán projekt německého architekta Hanse Stratila. Přestože bylo nakonec od zamýšlené přestavby radnice upuštěno, k menším zásahům nakonec došlo. Stejně jako v případě Národního domu se odehrály jen v interiéru. Přestavěna byla obřadní síň a předsíň obřadní síně. Kdo byl autorem návrhu přestavby, nevíme. Využití mramorových obkladů, neoklasicistních forem připomíná přestavbu interiérů nedalekého Národního domu od architekta Emila Tranquilliniho (1884–1955), V prostoru bývalého městského volebního sálu byla zřízena radniční kantýna. Tyto prostory byly hotovy pravděpodobně na jaře roku 1942, protože provoz kantýny byl zahájen v červnu 1942.
Národní dům s divadelním sálem
Vojáčkovo nám. 218/1
Také v Prostějově projevil oberlandrát Dr. Josef Bayerl (nar. 1894) značnou iniciativu při úvahách o výtvarné proměně tohoto regionálního centra. V tomto městě, kde před okupací tvořila německá komunita se 780 osobami jen asi 2,3 % obyvatelstva, nyní řídila obecní záležitosti nově jmenovaná správní komise v čele s JUDr. Hermannem Bössem, Němcem, který byl předtím zaměstnán u oberlandráta. V květnu 1940 však byl Böss, který se ukázal být spíše umírněným – nahrazen Maxmilianem Girthem, horlivým nacistou, jemuž se podařilo prosadit důkladnou přestavbu místního Národního domu. Tato budova, která sloužila jako středisko české národnosti ve městě, byla postavena v letech 1906-1907 v secesním stylu podle návrhu Jana Kotěry (1871–1923). V letech 1939–1940 připravoval z pověření města zvláštní výbor rekonstrukci interiérů kavárny a restaurace Národního domu. Doporučil uspořádat veřejnou soutěž architektů, z níž měly vzejít prováděcí plány. Navrhl do ní architekty Bohuslava Fuchse (1895-1972), Oskara Pořízku (1897-1982), Jindřicha Kumpošta (1891-1968), Eduarda Žáčka (1899–1973) a Antonína Navrátila (1902–1975), nakonec však byli vyzváni k předložení projektu pouze brněnský architekt Bedřich Fuchs a prostějovský Antonín Navrátil. Maximilán Girth ale tyto plány odložil ad acta. Bývalý koncipista prostějovského okresního úřadu, znalec a sběratel uměleckých předmětů, od července 1942 vládní komisař Prostějova a až do září 1944 neomezený pán města myšlenku dílčí adaptace Národního domu nahradil myšlenkou jeho celkové přestavby. Z iniciativy Maximilán Girtha měla být budova Národního domu upravena tak, aby vyhovovala současnému německému vkusu a sloužila jako sídlo německé divadelní společnosti. Přestavba byla provedena ve stylu odpovídajícím nacistické ideologii a její architektuře přísně klasicizujícího výrazu. Autorem projektu byl brněnský architekt Emil Tranquillini (1884–1955), který vyučoval na tamní německé technice. V září 1941 předložil kompletní projekt, který počítal jak s tolik potřebným doplněním zázemí, tak s důkladnou úpravou vnějšího vzhledu ostatních částí areálu. Návrh zahrnoval odstranění všech secesních prvků a uměleckých děl (nástěnných maleb, soch atd.), aby se setřel český charakter budovy a vtiskl mu podobu nacisty posazovaného neoklasicistního stylu. Přestavba, která začala v roce 1942, zasáhla všechny veřejné prostory divadla, zejména vstupní halu, která se v nacisty přestavěné podobě dochovala na některých místech dodnes, ale také schodiště, chodby, salony a hlediště. Stav před a po přestavbě dokreslují přiložené snímky. Je z nich zjevné, že podobně jako Tranquilliniho žák z brněnské německé techniky Emil Leo při své přestavbě sálu hotelu Zsap v Jihlavě, přistoupil v sálu Národního domu k očištění od dekoru a ponechal ho např. nad jednotlivými lóžemi a v jen minimalistické podobě nad jevištěm. Po stranách jeviště doznaly změn i lože. Zdobné proscéniové lóže v patře byla na obou stranách zazděna. Původně prosklené lunety byly zazděny a měly být do nich umístěny iluzivní malby, z nichž byla realizována asi jen jediná, pravděpodobně s motivem z Wagnerovi opery Valkýra. V rámci německé přestavby byla zrušena místa k stání v hledišti divadelního sálu a na jejich místě jsou dodnes kabiny technického zázemí divadla, lóže starosty a salonek v jejím předsálí. Tranquillini navrhl i interiér a nábytek starostenského salonku, tedy předsálí starostenského lóže. Ve vestibulu Národního domu byly z čelní stěny odstraněny busty manželů Vojáčkových, obrazy od Jan Preislera, stejně jako zmizely osvětlovací kandelábry a osvětlení zajišťovaly nově několikaramenné stropní skleněné lustry. Odstraněna byla původní schodišťová balustráda, secesní výplně oken nahradily klasicistní se zrcadly a na obklady stěn byla použita žula, změny doznal i strop vestibulu, kde byly odstraněny zdobné klenby se svítidly i oválné stropní okno s vitrážemi. Tyto zásahy nakonec ovlivnily vnější vzhled jen minimálně, i když i pro tuto přestavbu připravil Emil Tranquillini podrobné plány. Přestavba Národního domu je nám i přes ztráty Kotěrou navržené výzdoby jedinečným dokladem představ nacistů o ideální podobě divadelního prostoru v duchu prosazovaného neoklasicismu.
- ROHÁČKOVÁ, Dagmar a kol. Národní dům v Prostějově 1907–2007 Prostějov 2007;
- Prostějov - dějiny města, Prostějov 1999;
- MZA, Detsche Technische Hochshule Brno, fond B34, fasc. 491, 1943, Urbanisti Leo a Tranquilini;
- MZA Brno, Deutsche Technische Hochshule Brno, fond B34 DTH, fasc. 697;
- Muzeum a galerie města Prostějova, Fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média
Radnice
nám. T. G. Masaryka 130/14
Pozornost nacistů se v Prostějově nesoustředila jen na objekt Národního domu. K zásahům do architektury mělo dojít i u budovy radnice. Po nástupu vládního komisaře Maxmiliána Girtha do čela radnice došlo k vzkříšení starší myšlenky na rozšíření budovy radnice o sousední dům na Hlavním náměstí č. 15. Girth ve svých uvažoval o budoucím možném sloučení okolních obcí ve Velký Prostějov a se zřízením magistrátu. Ostatně podobně jako se tak ve stejné době stalo pod německou taktovkou v Ostravě a v Olomouci. Tento požadavek měli architekti zohlednit v počtu kanceláří. O záměru zamýšleného rozšíření radnice byla otištěna obecná informace o v Lidových novinách: „Prostějovská radnice bude rozšířena. Zvětšená agenda vládního komisaře města Pros¬tějova způsobuje, že dosavadní radnice nestačí pojmout všechny městské úřady, z nichž většina se tísni v nevyhovujících místnostech, nebo je umístěna v různých čtvrtích města. Bylo proto vyzváno šest architektů, aby po¬dali plány na přístavbu radnice. Šlo by o rozšíření radničního křídla směrem k budově Živnostenské banky.“ Osloveni byly architekti v Bratislavě působící Emanuel Margold (1889–1962), olomoucký německý architekt Hans Stratil (1900–1981), prostějovský architekt Antonín Navrátil (1902–1975), brněnský architekt Bohuslav Fuchs (1895-1972), brněnský architekt Antonín Kurial (1907–1983) a Karel Kepka (1901–1971). Zamýšlená cena za dostavbu ve výši 5 500 000 Korun dávají představu o velkoleposti zamýšlené stavby. Podle Girthových propozic měly být vypracovány dva oddělené alternativní návrhy. První velkorysejší na přístavbu do dvora (až po Knihařskou ulici) která by obsahovala celý stanovený stavební program a druhý náčrt měl naopak zahrnovat přístavbu realizovanou zejména na Hlavním náměstí na místě domu č. 15 a pouze s částečnou přístavbou do dvora. Stavba měla být realizována z větší části ještě v roce 1941, a proto byly na architekty kladeny z časového hlediska velké nároky. Náčrty měly být doručeny do konce února roku 1941 a kompletní detailní projekt odevzdán do 30. dubna 1941.Z oslovených šesti architektů byl vzhledem k výše uvedenému nepřekvapivě vybrán projekt německého architekta Hanse Stratila, jenž spolupracoval s architektem Miroslavem Putnou (1904-1994). Proč došlo k zastavení a následnému zastavení celého projektu nemáme dostatek zpráv. Jisté Svou roli mohl sehrát neúspěch v zamýšlené koupi sousedního domu č. 15 a můžeme spekulovat i o nedostatku finančních prostředků či stavebního materiálu. Přestože bylo nakonec od zamýšlené přestavby radnice upuštěno, k menším zásahům nakonec došlo. Stejně jako v případě Národního domu se odehrály jen v interiéru. Přestavěna byla obřadní síň a předsíň obřadní síně. Kdo byl autorem návrhu přestavby, nevíme. Využití mramorových obkladů, neoklasicistních forem připomíná přestavbu interiérů nedalekého Národního domu od architekta Emila Tranquilliniho (1884-1955), V prostoru bývalého městského volebního sálu byla zřízena radniční kantýna. Tyto prostory byly hotovy pravděpodobně na jaře roku 1942, protože provoz kantýny byl zahájen v červnu 1942.
- Sto let prostějovské radnice. Prostějov 2014;
- Lidové noviny, 25.2.1941, r. 49, č. 101, s. 4;
- Prostějov - dějiny města, Prostějov 1999;
