Kameny zmizelých v Hradci Králové

Stolpersteine, v České republice známé také pod názvem Kameny zmizelých, jsou projektem německého umělce Guntera Demniga a jejich smyslem je být trvalou památkou obětí holokaustu. První kámen byl položen v Kolíně nad Rýnem už v roce 1992. Od roku 1995 má tento malý pomník současnou podobu. V překladu jsou Stolpersteine „kameny, o které se má zakopnout“. Jedná se o betonové dlažební kostky s mosazným povrchem, na nichž je vyryto jméno a životní data oběti holokaustu. Kámen se pokládá každé jedné oběti nacistické perzekuce před místo, které si daná osoba svobodně zvolila jako místo svého bydliště. V roce 2023 počet kamenů v Evropě překročil sto tisíc.

V Česku se kameny začaly objevovat od roku 2008, kdy byl první kámen položen v Praze. Ve  východních Čechách  je možné na kameny narazit v Dobrušce, Náchodě, Jičíně, Rychnově nad Kněžnou, Pardubicích, Luži, Chrudimi a v mnoha dalších městech a obcích.

V Hradci Králové se začaly Kameny zmizelých pokládat v roce 2024. Na tomto projektu se podílí Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Státní oblastní archiv Hradec Králové, Státní okresní archiv Chrudim, Židovská obec v Praze, Institut Paměti národa Pardubice, Památník Terezín, Nadace Guntera Demniga a město Hradec Králové.

Přítomnost židovského obyvatelstva v Hradci Králové lze dovozovat k roku 1225, byť první písemný doklad pochází až ze 14. století. Týká se prostoru zvaného Židovské náměstí, dnes Kavčího plácku, s nímž muselo být počítáno právě již při přerodu Hradce Králové v město. Tato část, vlastně maličké náměstíčko, byla oddělena od přilehlého Malého náměstí pravděpodobně brankou, která z Kavčího plácku činila uzavřené židovské Ghetto, jak to bývalo i v jiných městech. Na vymezeném prostoru Kavčího plácku mohli mít Židé 3–4 domy, v nichž mohly pobývat max. čtyři rodiny.

V průběhu následující staletí byli židé vyháněni nejen za hranice města, ale i z českých zemí. Situace se vyvíjela v cyklech, kdy byla vydávána královská nařízení vykazující židy mimo město, s odezněním jejich platnosti docházelo k návratu židů do města. Zmínit můžeme nařízení krále Ladislava Habsburského (1454–1457) z roku 1454, po jehož uplatnění nebyl v Hradci Králové evidován žádný žid, přičemž o 50 let později jsou již doklady o návratu židů do města. Stejně tak židy vykázal z města a českých zemí vůbec král Ferdinand I. (1526–1564) roku 1541, v jehož důsledku od roku 1542 nebyli v Hradci Králové evidováni žádní židé s trvalým pobytem. Nařízení se netýkala jen vykazování židů, ale také dalších restrikcí, včetně zákazu katolickému obyvatelstvu s židy obchodovat, půjčovat si od nich apod.

Další restrikce vůči židovskému obyvatelstvu je doložena k roku 1628 společně s potvrzením privilegií městu Hradci Králové králem Ferdinandem II. (1619–1637), Nařízení znělo v tom smyslu, že pod hrozbou tretu nesměli hradečtí obyvatelé s židovskými obyvateli vůbec přijít do styku. Jak ale dokládají historické prameny, toto nařízení nebylo zcela dodržováno. Roku 1626 zde žili tři židé, kterým roku 1636 byly na rok pronajaty dva domy v ulicích Hradce Králové.

V 18. století sílilo náboženské hnutí, v pramenech uváděné jako sekta izraelitů – abrahamitů v okolí Nového Bydžova a Chlumce nad Cidlinou. Toto hnutí bylo potlačeno a jeho přívrženci vězněni v Hradci Králové, kdy se většina svého přesvědčení zřekla a byla propuštěna. Čtyři byli potrestáni trestem smrti upálením na hranici a jedna žena pro rouhání k useknutí ruky a následnému upálení. Tresty byly vykonány v období let 1748–1750 (v Hradci Králové, Novém Bydžově a Praze).

Ani při stavbě pevnosti nebyli židé v Hradci Králové vítáni. Až na malé výjimky zde nesměli bydlet, mohli sem však docházet. Roku 1774 byli ve městě evidováni bytem dva židé. Pravděpodobně jich zde setrvávalo více, protože ze stejné doby pochází nařízení, v němž bylo ustaveno, že musí mít židé při procesích zavřené krámy, což svědčí o jejich větším počtu.

Od roku 1800 byla na královéhradeckém děkanství vedena matrika pokřtěných a obřezaných, matrika židovských sňatků a úmrtí. Z toho lze usuzovat, že židovská komunita v Hradci Králové byla na vzestupu. Revoluční události let 1848 a 1849 měly pozitivní dopad právě i na židovské obyvatelstvo, které nyní mělo svobodu pohybu, pobytu a sňatků. Židé dokonce mohli zastávat veřejné úřady.

Roku 1860 byla v Hradci Králové založena židovská obec. Město však jejímu vzniku bránilo tím, že jí odmítalo schválit stanovy (úředně byly schváleny až roku 1896). Prvním starostou byl zvolen Jáchym Riemer, po něm do roku 1890 Samuel Baumer. Bohoslužby probíhaly v soukromých domech čp. 17, 76 a 64. V posledním zmiňovaném byla zřízena modlitebna. Roku 1887 si pronajal spolek dům čp. 67, kde bydlel rabín a šochet (jeho spolusluha) a byla zde zřízena židovská synagoga.

V 60. a 70. letech 19. století počet židovského obyvatelstva nadále narůstal. Roku 1877 byl zřízen na Pouchově vedle katolického hřbitova hřbitov židovský. Roku 1880 byl v Hradci Králové založen spolek „Jüdischer Frauenverein“, přejmenovaný roku 1922 na „Česko-židovský spolek paní a dívek“. Roku 1881 založila židovská obec nadaci podporující studenty.

Roku 1890 se původní vedení židovské obce vzdalo svých funkcí, došlo pravděpodobně k neshodám s nově příchozími židy a tak byla dle zákona č. 57/1890 z 21. března 1890 založena nová náboženská obec izraelitská pro Hradec Králové. V jejím čele stál od roku 1890 Josef Tausik.

I v Hradci Králové bylo za druhé světové války židovské obyvatelstvo perzekuováno. Vyhlášky a nařízení, které omezovaly práva židů, byly uplatňovány od roku 1939 a tlak se postupně zvyšoval. Např. roku 1939 byla zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze, jejímž účelem bylo řídit emigraci židovského obyvatelstva včetně zbavení jeho veškerého majetku. V březnu 1940 bylo vydáno nařízení, kdy byli židé zbaveni majetku, mohli si ponechat jen snubní a zásnubní prsteny, ve stejnou dobu byl vydán seznam zaměstnání, která jsou židům zakázána vykonávat, v srpnu roku 1940 musela být z židovské synagogy sejmuta Davidova hvězda, protože vzbuzovala veřejné pohoršení. Všude ve veřejném prostoru byly dvojjazyčné nápisy „Juden unzugänglich – Židům nepřístupno“. Roku 1942 byla legální emigrace židům zcela znemožněna.

Židé byli vystěhováváni ze svých domů v Hradci Králové, které musel být uvolňovány pro árijské obyvatelstvo. Živnostníci museli prodávat své živnosti, a to dost výrazně pod cenou. Do podniků, které se nepodařilo odkoupit, byli dosazeni tzv. důvěrníci, pochopitelně árijského původu.

Všechna tato opatření vyvrcholila tím, že bylo v rámci konečného řešení židovské otázky rozhodnuto o deportaci židovského obyvatelstva z Hradce Králové do Terezína. Transportováno bylo 1200 osob. Dva transporty byly vypraveny v prosinci roku 1942. Mnozí z těchto lidí pak pokračovali do vyhlazovacích táborů, kde se osvobození dočkalo pouze 99 z nich. Několik dní před transportem byli židovští obyvatelé shromážděni v budově bývalé obchodní akademie na Labském náměstí, dnešním Náměstí Svobody, čp. 301. V budově se netopilo, lidé spali na slamnících na zemi a neměli se kde umýt. Před cestou na nádraží odevzdali potravinové lístky, cennosti, klíče od bytu, osobní doklady a formuláře k transportu. Transporty pak ojížděly z vlakového nádraží.

Roku 1905 byla postavena na rohu Pospíšilovy třídy a třídy ČSA dle návrhu Václava Weinzettla synagoga. Synagoga měla kapacitu 84 osob. K roku 1929 bylo v Hradci Králové evidováno 437 členů židovské obce.

V období 1905–1939 došlo k úpravám synagogy, jako je zavedení elektrického proudu nebo vytápění hlavního sálu, pravidelně byly opravovány varhany. Během druhé světové války sloužila synagoga jako sklad zabaveného židovského majetku. Po válce byly snahy obnovit židovskou obec v Hradci Králové a konaly se zde bohoslužby.

Roku 1950 však tato obec zaniká a spolu s ní padá účel synagogy. Roku 1968 zakoupila rozpadající se objekt Státní vědecká knihovna a budovu zrekonstruovala pro své účely. Knihovna byla otevřena v roce 1971, a fungovala zde do roku 2008, byť již v roce 1994 bylo usnesením vlády č. 138/1994 ze dne 9. března 1994 a č. 280/1994 ze dne 25. května 1994 rozhodnuto a schváleno převedení bývalé synagogy do majetku Židovské obce v Praze. Od této doby probíhala jednání s Ministerstvem kultury o výstavbě nového, moderního komplexu Studijní a vědecké knihovny, a dokud nebyla postavena nová budova U Přívozu, byla jako knihovna využívána synagoga. Po opuštění knihovnou zůstává budova v majetku Židovské obce a trvale chátrá. Např. zde byla na přechodnou dobu provozována kočičí kavárna.

Kameny zmizelých na Velkém náměstí čp. 151 jsou věnovány manželům Tausikovým. Josef Tausik se narodil 4. prosince 1857 v Poličce, svůj život však spojil s Hradcem Králové. Navštěvoval zde gymnázium a po studiu na právnické fakultě v Praze, kde se stal prvním židovským absolventem, se do města znovu vrátil. V Hradci provozoval advokátní praxi. Mezi lety 1890–1894  a 1902–1932 byl předsedou židovské náboženské obce v Hradci Králové. Zasloužil se například o výstavbu nové synagogy. Josef Tausik stál u založení Komitétu pro udržování pomníků na bojišti Královéhradeckém a dále pro spolek pracoval jako jednatel. Byl také autorem prvního průvodce po královéhradeckém bojišti z prusko-rakouské války.  

Jeho manželka Klára Tausiková rozená Weinerová se narodila 12. října 1869 v Plzni. Manželé společně vychovali tři potomky Alfréda, Marii a Josefinu, kteří spolu s rodinami také bohužel nepřežili nacistickou perzekuci.

V prosinci 1942 byli manželé Tausikovi zařazeni do transportu Ci a deportováni do Terezína, kde Josef Tausik 11. ledna 1943 ve věku 85 let zemřel. Klára Tausiková byla dále převezena do Osvětimi, kde byla 15. května 1944 zavražděna.

Kameny zmizelých na Ulrichově náměstí čp. 762 jsou věnovány rodině lékaře Emila Hermana. Emil Herman se narodil v roce 1899 a vyrostl v Užhorodu, stejně jako jeho manželka Margit rozená Burgerová, která se narodila v roce 1902. Emil vystudoval lékařskou fakultu v Praze, kde se naučil česky. Poté se vrátil na Podkarpatskou Rus, kde se oženil s Margit a získal práci v městečku Sobranka. Brzy jim však maloměsto nestačilo a manželé se společně v roce 1928 přestěhovali do Hradce Králové, kde Emil Herman pracoval jako lékař u Československých státních drah. Hermanovi si pronajali byt v novém paláci Fénix na dnešním Ulrichově náměstí, který postupně moderně vybavili. V roce 1930 se jim narodila jediná dcera Věra.

V době nástupu nacismu v Německu Hermanovi pomáhali s emigrací řadě židovských uprchlíků. V Československu si připadali v bezpečí, a proto nestačili legálně emigrovat, když nastala okupace. Emil byl v nebezpečí nejen kvůli židovskému původu, ale byl také členem sociální demokracie. Na podzim 1939 zvolili přesun ke zbytku rodiny do Užhorodu. Až do roku 1944 se skrývali různě po příbuzných a známých na Slovensku i v Maďarsku. V únoru téhož roku je v Budapešti stihlo nařízení k deportaci židovského obyvatelstva, které zde bylo do té doby ušetřeno díky působení Švýcarska, Vatikánu, švédského červeného kříže, a hlavně diplomata Raoula Wallenberga. Emil byl oddělen od své ženy a dcery a umístěn do věznice v Sarvaru, kde pracoval jako lékař. Margit a Věra Hermanovi byly převezeny do internačního tábora v Kistarcse nedaleko Budapešti. V dubnu 1944 byla Věra díky intervenci švédského červeného kříže odvedena do jednoho z dětských domovů spadajících právě pod tuto humanitární organizaci. Během pobytu s dalšími dětmi onemocněla spálou a musela být převezena do nemocnice. V té době byl domov maďarskými fašisty přepaden a děti byly povražděny. Margit byla mezitím s dalšími ženami z Kistarcsy vypravena transportem do Osvětimi. Shodou náhod transport zastavil v Sarvaru, kde Margit v několikatisícovém davu narazila na svého manžela Emila. Ten jí nejspíše zachránil život podáním tekutiny, po jejímž vypití omdlela, byla odnesena na ošetřovnu a transport odjel bez ní. V listopadu 1944 v Sarvaru vypuklo povstání. Emilovi a Margit se podařilo uprchnout a dostat se do Budapešti, kde našli azyl v jednom z chráněných domů Raoula Wallenberga. Ten jim brzy také přivedl jejich dceru Věru. V lednu 1945 se celá rodina dočkala osvobození v Budapešti.   

Osud zachránce nejen rodiny Hermanových, ale i dalších tisíců budapešťských židů Raoula Wallenberga zůstává zahalen tajemstvím. Na konci války ho zatkli Sověti s podezřením na americkou špionáž. Pravděpodobně byl uvězněn v síti gulagů. V roce 1963 ho stát Izrael jmenoval „Spravedlivým mezi národy“.

Všichni členové rodiny Hermanovi se po válce vrátili do Československa. Po dvou letech relativně poklidného života se Emil ve stínu další nesvobody rozhodl emigrovat s Margit i Věrou do USA. Nostrifikoval své medicínské vzdělání a pokračoval ve své lékařské praxi, tentokrát se specializací na psychiatrii a léčbu posttraumatických poruch. Jeho dcera Věra se dožila 93 let a zemřela 2. října 2023. Na den přesně rok po jejím úmrtí byly před domem její rodiny položeny Kameny zmizelých.

Členové projektu:

•  Muzeum východních Čech v Hradci Králové 
•  Magistrát města Hradec Králové 
•  Státní okresní archiv Hradec Králové 
•  Státní okresní archiv Chrudim 
•  Židovská obec v Praze 
•  Památník Terezín 

Stolpersteine/Kameny zmizelých je dlouhodobý projekt, který se bude v následujících letech dále rozvíjet a obohacovat o nové informace, fotografie a také fyzicky pokládané kameny zmizelých před jednotlivými hradeckými objekty.

V případě, že máte k dispozici fotografie, upomínkové předměty, nebo například i vzpomínky, které se váží k problematice židovské komunity v Hradci Králové a holokaustu, můžete se na nás obrátit a zajistit tak, že budou moci zůstat v pamětech města pro další generace

Kontakty:

PhDr. Zdeňka Kulhavá

• e-mail: z.kulhava@muzeumhk.cz
• tel.: 495 534 798, 606 035 585

Mgr. et Mgr. Kristýna Juračková

• e-mail:  k.jurackova@muzeumhk.cz  
• tel.: 722 955 567

Mgr. Petr Bártík, Ph.D.

• autor webové prezentace
• e-mail: p.bartik@muzeumhk.cz
• tel.: 495 534 798, 720 947 785