Olomouc - Olmütz

Domy na Horním a Dolním náměstí, č. p. 316/4 na křížení ulic Ostružnická a Ztracená

Olomouc byla nejen významným s právní a průmyslovým centrem severní Moravy, ale byla i významným centrem německého života. Ještě v roce 1900 v Olomouci žilo 21 933 obyvatel, z toho počtu činilo asi 15 tisíc Němců a 6 tisíc Čechů. V roce 1910 činil počet obyvatel 22 245, z toho 12 156 Němců a 6 746 Čechů. Olomouc byla městem, jehož samosprávu držela ve svých rukou zdejší německá komunita až do roku 1918. Město bylo prostorem, kde se odehrával tuhý národnostní boj a německá samospráva se všemi prostředky bránila osudu dalších severomoravských měst (například Prostějova, Litovele či Jevíčka), kde se německá dominance vytratila již během druhé poloviny 19. století. Po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku Československa v roce 1918 bylo německé vedení města Olomouce nuceno rezignovat, přičemž byla ustanovena správní komise, v níž Němci tvořili již menšinu. Připojením okolních českých obcí k městu v roce 1919 vznikla velká Olomouc, čímž klesl podíl německého obyvatelstva. V historickém jádru Olomouce vzrostl k roku 1921 počet Čechů z 8 030 na 14 487 a podíl Němců poklesl z 13 253 na 8 208 osob. Tento trend pokračoval i nadále, takže k roku 1930 žilo v Olomouci již 47 861 Čechů a počet Němců poklesl na 16 017. Ve stejné době, kdy se začal k české národnosti hlásit větší počet obyvatel Olomouce, můžeme sledovat podobný trend i v německém jazykovém ostrově přiléhajícího jihozápadně k Olomouci, kde však s výjimkou Nedvězího zůstali Němci i nadále většinovým živlem. Počátkem července 1939 byly na základě rozhodnutí říšského protektora místní úřady v místech se silnou německou komunitou jako byla Olomouc (Olmütz), Jihlava (Iglau) či České Budějovice (Budweis) fakticky nahrazeny vládními komisaři, kteří působili jako starostové s mimořádně širokými pravomocemi. První vládním komisařem Olomouce se stal právník Fritz Czermak (1894–1966), který byl ke konci roku 1941 na nátlak stranických nadřízených, kteří jej považovali za příliš mírného nahrazen Juliusem Schreitter. Významným aktérem ve městě a v okolí byl i Olomoucký oberlandrát Marius Molsen rozvinul již v září 1939 ve svých úvahách koncept možné osídlovací politiky, která byla v hrubých rysech uskutečněna v režii pražského Osídlovacího štábu ÚŘP během roku 1942. Molsen promýšlel možnosti umístění německých přistěhovalců, přičemž promýšlel i zajištění bytů pro tyto „soukmenovce“. Z hlediska národnostně politického se mu jevilo jako nejdůležitější rolnictvo, které jedině prý vtiskuje zemi svůj národnostní ráz. Proto prosazoval myšlenku vytváření větších usedlostí s výměrou půdy kolem 15 ha, aby nemohly tak snadno podlehnout případným nepříznivým událostem. O něco přes rok později se Molsen chlubil, že Němci mají v Olomouci převahu. Němci spravovali Olomouc, dalších pět nejlidnatějších měst v regionu a pět Němci ovládaných zemědělsky velmi významných vesnic. Budova, kde dříve sídlilo nejstarší české olomoucké gymnázium, se zaplnila německými studenty. Od začátku okupace Molsen otevřel jedenáct nových německých škol. Molsen zrekonstruoval knihovnu a vzkřísil olomoucké Německé divadlo, které bylo posledních dvacet let mimo provoz. Kritika předchozího meziválečného režimu měla ze strany Němců v případě Olomouce vést k systematickému novodobému pokusu o rekonstrukci staré Olomouce: "Bez ohledu na finanční oběti měl německý duch a síla zachránit chátrající tělo města a pozvednout je na úroveň gotické a barokní Olomouce." V tomto případě se jednalo o první systematický novodobý pokus o rekonstrukci staré Olomouce. Návrh ztělesňoval touhu "obnovit původní stav" všude tam, kde byl narušen nebo zničen. Obnova historických budov měla přinést nejen respekt k minulosti, a to na různých místech - od historického centra až po periferii města. Vlastní obnova se soustředila zejména k oběma hlavním náměstím, Hornímu a Dolnímu. První práce inicioval ještě Heinrich Schmidt, který nechal v dubnu 1939 vypsat soutěž na opravu Salmova paláce. Vlastní přípravy se však rozběhly až od počátku roku 1940. Czernak tehdy obdržel připiš z Oberlandrátu, že hlavnímu náměstí nesoucímu vůdcovo jméno nedělá čest stav fasád okolních domů. 19. února bylo na poradě u vládního komisaře rozhodnuto, že náměstí bude ještě v roce 1940 obnoveno podle Fischerových návrhů. Týkat se to mělo radnice, divadla, Salmova a Edelmannova paláce, zmíněného domu s Rupprechtovou kavárnou a domu s kavárnou Grand. Projekční práce se měly uzavřít v květnu roku 1940, stavební práce do podzimu téhož roku. Ale v červnu byl Fischerův úkol rozšířen o další čtyři budovy. Architektonické studie byly nakonec dohotoveny v červenci, kdy také skončilo odstraňování reklam. Fischer se samozřejmě nebyl schopen s tolika úkoly v tak šibeničních termínech vyrovnat sám. Další fáze pak rozpracovávali jiní němečtí projektanti, Hans Stratil, Heinrich Schmidt, Heinrich Czeschner ml., výjimečně i Josef Macharáček. Jedním z projektů, který byl považován za vzor hodný následování v aktivní ochraně starého města Olomouce, byla rekonstrukce průčelí domu zvaného Špalíček na Horním náměstí od českého architekta Klaudia Madlmayra (1881–1963). Rozhodující vliv však nakonec měly návrhy olomouckého architekta Karla Fischera (1901–1948), poradce olomoucké radnice pro architekturu.

• LEO, Emil. Aufstieg de Baukultur in Olmütz, Der Bau, Jg. I, Prag 1942, s. 128-130;
• KERL, Karl. Die alte Hauptstadt Olmütz, Der Bau, Jg. I, Prag 1942, s. 125-127.